Prehliadaním tejto stránky súhlasíte s použitím cookies, ktoré nám pomáhajú zlepšovať naše služby. Viac info

Súhlasím



pdf iconPohled zdravotníků na bezdomovce

Marie Macková *, Jana Macková **

* Masarykova univerzita, Lékařská fakulta, Katedra ošetřovatelství, Brno
**
Šumperská nemocnice, a. s., oddělení ARIP

Abstract

MACKOVÁ, M. – MACKOVÁ, J.  Homeless from point of view of health care workers. In Ošetrovateľstvo: teória, výskum, vzdelávanie [online], 2012, vol. 2, no. 3, pp. 83-86. Available on: https://www.osetrovatelstvo.eu/archiv/2012-rocnik-2/cislo-3/pohled-zdravotniku-na-bezdomovce.

Aim: The aim of the research was to describe the views of health professionals to the homeless and describe their views on the provision of health care to homeless.

Method and sample: The collection of empirical data was conducted using own questionnaire.Research sample consisted of 89 health professionals.

Results: We have confirmed statistically significant relationship between place of work and view of the homelles. Women are more interested in the cause of homelessness than men. Part of the health professionals believe that the homeless have not right to treatment, because they are not insured.

Conclusion: Most health care professionals perceive homeless with a mixture of ambivalent feelings. Due to the growing number of homeless is appropriate to include this issue in lifelong education of health professionals.

Keywords: homeless, health care, perception, health care workers

Úvod

Bezdomovectví lze označit za krajní formu sociální exkluze (Sirovátka, Mareš, 2008). Jedná se o sociální problém, jehož znalosti jsou v České republice stále na poměrně nízké úrovni v důsledku zatajování problematiky bezdomovectví a bezdomovců za minulého režimu. Tato problematika se tak „objevuje“ až po roce 1989 v souvislosti s rozsáhlými společenskými změnami, kterými Česká republika prošla. Zcela jistě i za minulého režimu existovalo tak zvané skryté bezdomovectví, ale tento problém se podobně jako další nezveřejňoval a proto ani neřešil.

V současné době narůstá závažnost tohoto sociálního problému. V odborné literatuře můžeme nalézt následující členění lidí bez domova (Hradecká, Hradecký, 1996, s. 36–42).

  1. Zjevné bezdomovectví. Jedná se o lidi žijící na ulici, přespávající v parcích a na nádražích větších měst nebo v chladnějších měsících využívají služeb azylových domů.
  2. Skryté bezdomovectví. Zde se jedná o lidi, kteří nevyhledávají veřejné služby a nejsou tedy nikde evidováni. Přespávají ve sklepeních, ve vracích, kanálech a podobně. Občas mohou přespat u známých.
  3. Potencionální bezdomovectví. Do této skupiny řadíme občany, kterým hrozí reálné riziko ztráty bydlení nebo žijí v nevyhovujících bytových podmínkách. Patří mezi ně také vězni čekající na propuštění, obyvatelé různých ústavů a dětských domovů a v současné době i migranti, přistěhovalci a azylanti.

Problematika zdravotní péče o bezdomovce je v každé zemi determinována především její ekonomikou a zdravotní politikou. Přístup k bezdomovcům jako pacientům však není ovlivněn jen legislativně danými mantinely, ale i osobním přístupem jednotlivých zdravotníků. Česká populace vnímá bezdomovce spíše negativně. Bezdomovectví je spojováno s alkoholismem a kriminálními přestupky (Štěchová et al., 2008, s. 27–39). Označení bezdomovec je v obecném povědomí označením do jisté míry stigmatizujícím. Podle výzkumů veřejného mínění vyvolávají bezdomovci v lidech především nedůvěru a soucit, ve značné míře strach nebo lhostejnost (Horáková, 1995). Za důvod situace, ve které se bezdomovci nacházejí, je veřejností často považována jejich nechuť pracovat, pohodlnosta lenost (Hradecká, Hradecký, 1996). Značně negativní obraz bezdomovců je podle některých autorů vytvářen také médii (Pěnkava, 1999, s. 22–28).

V České republice závisí systém zdravotní péče na zdravotním pojištění. Ze zákona je v ČR povinně zdravotně pojištěn každý, kdo má na našem území trvalý pobyt, nebo je zaměstnavatelem osoba, která má v ČR své sídlo. Pojistné platí u zaměstnaných osob zaměstnavatel, u vybraných případů stát a jinak si musí pojištění jedinec hradit sám. V případě akutní potřeby lékařského ošetření nesmí být pacient zdravotnickým zařízením odmítnut. Z výše uvedeného vyplývá, že přístup k základní zdravotní péči je ze zákona možný pro každého, to znamená i pro bezdomovce. Tím se dostáváme k základnímu rozporu. Na jedné straně sice ze zákona má každý právo na zdravotní péči, ale na druhé straně musí hradit pojistné. Bezdomovci obvykle pojistné nemají hrazeno, proto při jejich ošetření narůstáu příslušné pojišťovny dluh a zdravotnická zařízení jsou následně při výběru pacientů opatrná (Šupková et al., 2007, s. 10–11).

Cíl

Cílem výzkumného šetření bylo zjistit názory zdravotnických pracovníků na bezdomovce a na poskytování zdravotní péče bezdomovcům. Dále bylo zjišťováno, jak často se respondenti s bezdomovci jako pacienty stýkají a s jakými obtížemi se nejčastěji setkávají při hospitalizaci bezdomovce.

Soubor a metody

Výzkumný soubor tvořilo 89 zdravotnických pracovníků z nemocnice v Šumperské. Šetření se zúčastnily převážně ženy (79 %). Nejvíce respondentů bylo ve věkové kategorii 21–30 let, s čímž souvisí i nejčastěji uváděná délka praxe do 5 let. Mezi respondenty bylo 20 % lékařů a 80 % všeobecných sester.

Vstupním kritériem byl respondent pracující na anesteziologicko resuscitačním intenzivním oddělení (ARIP) nebo na chirurgickém, interním či kožním oddělení v době šetření a vyjádřený souhlas s účastí. Co se týče zastoupení jednotlivých oddělení, bylo 27 % respondentů z interního oddělení, 30 % respondentů z chirurgického oddělení, 32 % respondentů bylo z oddělení ARIP a 11 % respondentů bylo z kožního oddělení.

Data byla sbírána pomocí dotazníku vlastní konstrukce, který obsahoval 27 položek. První část zjišťovala pocity, které u respondentů vyvolává pacient bezdomovec. Tato část obsahovala 8 výroků a respondenti mohli volit na pětibodové škále, nakolik s daným výrokem souhlasí nebo ne. Jednalo se například o tyto výroky: „Bezdomovci jsou k hospitalizaci přijímáni ze soucitu“ nebo „ Zajištění následné péče je u bezdomovců problematické“. Tyto výroky kopírovaly závěry výzkumu Šupkové (2004), který byl zaměřen na zdravotní péči o bezdomovce. Druhá část byla zaměřena na demografická data a třetí část byla orientována na zkušenosti respondentů s hospitalizací pacientů bezdomovců. Tato část opět vycházela z údajů zjištěných Šupkovou (2004). Sběr dat probíhal v září až listopadu 2011. Získaná data byla kódována pomocí programu Excel, statistické výpočty byly provedeny programem Statistica, verze 10.0. Pro vyhodnocení odpovědí byl použit Pearsonův chí-kvadrát test, hodnocený na 5% hladině významnosti. Pro sledování intenzity (síly) závislosti byl použit Pearsonův kontingenční koeficient (Cp), který nabývá hodnot intervalu, přičemž hodnota 0 znamená nezávislost. Z toho vyplývá, že z hodnot blízkých 0 lze usuzovat na slabou závislost obou proměnných, naopak z hodnot blízkých 1 na závislost silnou.

Výsledky

Šetřením bylo zjištěno, že 38,2 % respondentů se s bezdomovci jako pacienty setkává několikrát do měsíce, 60,7 % respondentů se s bezdomovci jako pacienty setkává několikrát do roka a 1,1 % respondentů se s bezdomovcem pacientem setkává dokonce několikrát týdně. Žádný respondent neuvedl možnost, že se s bezdomovcem jako pacientem nikdy nesetkal.

Při zjišťování názorů na hospitalizaci bezdomovce bylo zjištěno, že většina respondentů se domnívá, že bezdomovci jsou hospitalizováni pouze dle jejich aktuálního zdravotního stavu, stejně jako ostatní pacienti a stejně jsou i vyšetřováni. Ovšem alarmujícím zjištěním je, že 12,3 % dotazovaných zdravotníků šumperské nemocnice se domnívá, že bezdomovci jsou nepojištěni, a proto nemají stejné právo na ošetření jako ostatní lidé. 78,6 % dotazovaných označilo zajištění následné péče pro bezdomovce za problematické a 27,9 % respondentů by přivítalo, pokud by se bezdomovci léčili ve speciálních zařízeních pro ně určených.

Pojem bezdomovec má více než polovina (57,3 %) šumperských zdravotníků spojen s pozitivní konotací, to znamená, že je jim bezdomovců líto a domnívají se, že jsou bezdomovci souhrou nešťastných událostí. S negativní konotací má pojem bezdomovec spojeno 18,0 % dotázaných. Ti se obvykle domnívají, že bezdomovci jsou alkoholici a kriminálníci, kteří si nezaslouží jakoukoli pomoc. Ambivalentní konotaci vyvolá pojem bezdomovec u 24,7 % dotázaných. U vnímání pojmu bezdomovec byla prokázána závislost s oddělením, na kterém respondent pracuje (p = 0,003; Cp = 0,421). Jedná se o středně silnou závislost. Výrazně negativní konotace má s pojmem bezdomovec spojen zejména personál oddělení ARIP.

Dvě třetiny dotázaných uvedly, že se při hospitalizaci bezdomovce potýkají s různými problémy. Četnost výskytu jednotlivých problémů přibližuje tabulka 1.

Kategorie obtížín
%
Tab. 1. Četnost výskytu jednotlivých problémů spojených s hospitalizací bezdomovce
Administrativní problémy 48 53,9
Finanční problémy 64 71,9
Nespolupráce pacienta 62 69,7
Problematické propuštění 56 62,9
Zvýšené nároky na ošetřovatelskou péči v důsledku malhygieny 82 92,1

Méně než polovina personálu se zajímá o důvod bezdomovectví jejich pacienta. Zde byla prokázána závislost mezi pohlavím a zájmem o příčinu bezdomovectví (p = 0,003; Cp = 0,285). Jedná se o slabou závislost. Muži se zajímají o příčiny bezdomovectví méně často než ženy. Potěšujícím zjištěním je, že 66,3 % dotázaných se zajímá o současnou sociální situaci bezdomovce a 41,6 % zdravotníků kontaktuje při hospitalizaci sociální oddělení. Jako nejčastější důvod kontaktování sociálního oddělení uváděli respondenti zajištění následné péče.

Diskuze

Cesty k bezdomovectví jsou různé, mnohdy má vliv více faktorů. U mladých lidí to bývá špatné rodinné zázemí či rozpad rodiny. Mezi další příčiny bezdomovectví v pozdějším věku patří ztráta zaměstnání, zadlužení, rozvod. S bezdomovectvím bývají často spojovány i závislosti (Matoušek et al., 2010).

Problematika bezdomovectví v souvislosti s poskytováním zdravotní péče je v současné době na okraji zájmu výzkumníků. V České republice provedla srovnatelný výzkum pouze Šupková et al. (2004). Na Slovensku se této problematice komplexně věnuje Beňová (2008), která uvádí, že bezdomovec je vyloučen ze společnosti a tím pádem i ze sociálního a zdravotního systému. Šupková et al. (2007, s. 11) uvádí, že někdy bývá bezdomovci upřeno právo na základní zdravotní péči s argumentací, že je „nepojištěn“, což je ale pro značnou část bezdomovců z hlediska zákona nemožné. Dále uvádí, že se často tato argumentace bezdomovci vryje do paměti a další pomoc nevyhledává. Stejnou zkušenost uvádí i Kertesz (2009). Prevencí takovýchto situací bývají specializovaná zařízení, kterých bohužel v České republice mnoho není.

Bezdomovci jsou většinovou společností vnímáni jako problematičtí (Vágnerová, 2004, s. 545). Například jedna respondentka uvedla „soucit s bezdomovcem je jedna věc, ale být s ním na pokoji, to je věc druhá…, kdo má ten zápach vydržet“.

Hospitalizace bezdomovce a jeho následné propuštění je spojeno s řadou obtíží. Šupková et al. (2007, s. 16–17) uvádí: „Ve stínu tohoto základního systémového problému pak zůstávají potíže s tím, když pacient nespolupracuje, a se zvýšenými nároky na ošetření vlivem malhygieny“. Zejména nespolupráce se do budoucnosti jeví jako problematická, neboť 1. dubna 2012 vstoupil v platnost nový Zákon č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách a v něm je ukotveno, že zdravotník může pacienta odmítnout, pokud nespolupracuje. I v našem šetření respondenti nejčastěji zmiňovali tyto související problémy (viz. tabulka 1). Často se objevoval názor, že zdravotníci kontaktují sociální oddělení pouze v případě, že s tím bezdomovec souhlasí.

Sociální oddělení zajišťuje následnou péči pro bezdomovce obvykle v azylových domech. Zaměstnanci těchto azylových domů jsou především sociální pracovníci, a to znamená, že mohou řešit pouze sociální problémy, a ne dohlížet na zdravotní stav svých klientů. Dalším problémem je, že lidé bez přístřeší často nechtějí využívat služeb azylových domů. Důvody jsou různé, jak uvádí Richterová a Orgoníková (2008, s. 5–12): Někteří se domnívají, že se o sebe umí postarat sami, jiní upřednostňují soukromí a svobodu před řádem a problémem je rovněž soužití ženy a muže z ulice v azylovém domě, neboť azylové domy takovéto soužití neumožňují.

V praxi tak dochází k začarovanému kruhu, kdy je bezdomovec akutně ošetřen, následně propuštěn (ale nedoléčen) do domácí péče, což zpravidla znamená zpět na ulici a tam dochází opět ke zhoršení zdravotního stavu a nutnosti dalšího akutního ošetření.

Určité náznaky řešení však již existují. V Praze vzniká doléčovací zařízení pro bezdomovce s kapacitou 28 lůžek. Bezdomovci by tak zde mohli pobývat po propuštění z nemocnice nebo vyležet angíny a virózy. Počítá se s průměrným pobytem okolo dvou týdnů (Žižlavský, 2011). V Olomouci zase Charita poskytuje lidem bez přístřeší v pracovních dnech zdarma lékařskou i ošetřovatelskou péči, klienti dostávají i příspěvky na léky (Rajnochová, Chalánková, 2011).

Závěr

Bezdomovec v nemocnici není ojedinělým jevem a do budoucnosti lze očekávat, že nám těchto pacientů bude přibývat. Bohužel, současné společenské a ekonomické směřování tomu spíše nahrává, než by problém zmírňovalo. Problém bezdomovectví je tak třeba řešit systémově, protože pokud bude lidem bez přístřeší poskytována bezplatně základní péče, určitě to vyjde stát, a tedy nás samé, levněji, než nechávat dojít věci do krajnosti, kdy komplikovaná léčba obvykle stojí mnohem více.

Cílem našeho šetření bylo zjištění pohledu zdravotníků na bezdomovce a na poskytování zdravotní péče bezdomovcům. Vzhledem ke zjištěným skutečnostem doporučujeme zařadit do systému celoživotního vzdělávání zdravotnických pracovníků i problematiku bezdomovectví. Tím by se postupem času mohl změnit pohled zdravotníků na bezdomovce a tím pádem i jejich přístup k nim. Právě od prvotního pohledu na bezdomovce se totiž odvíjí následně i přístup k němu jako k pacientu.

Pomoci by mohlo i vypracování určitého standardu přístupu k pacientu bezdomovci v rámci nemocnice. Tak by se dalo zamezit rozdílnému přístupu zdravotníků k bezdomovcům na jednotlivých odděleních.

Považujeme za nevhodné, že problematiku pacientů bezdomovců řeší obvykle jen staniční sestra, která zpětně již personál neinformuje, jak byl problém řešen. Absence této zpětné vazby může vést u ošetřujícího personálu ke snížení zájmu o řešení dané problematiky.

Veškerá tato výše uvedená opatření by měla vést ke zmírnění nedorozumění a konfliktů mezi pacientem bezdomovcem a zdravotnickým personálem a ke zvýšení důvěry mezi oběma stranami.

Seznam bibliografických odkazů

HRADECKÁ, V. – HRADECKÝ, I. 1996. Bezdomovství – extrémní vyloučení. Praha : Naděje, 1996. 90 s.

HORÁKOVÁ, M. 1995. K problematice bezdomovství. In Sociální politik,. 1995, roč. 21, č.10, s. 6–9.

KERTESZ, S.G. 2009. Treating the homeless can go beyond medical care. In American Medical Association [online], 2009. [ cit. 2012 -03-21]. Dostupné na internetě: http://www.ama-assn.org/amednews/2009/03/02/prca0302.htm.

MATOUŠEK, O. et al. 2010. Sociální práce v praxi. Praha : Portál, 2010. 352 s.

PĚNKAVA, P. 1999. Bezdomovství je nejen problém velkých měst. In Veřejná správa. 1999, roč. 99, č. 24, s. 22–28.

RAJNOCHOVÁ, J. – CHALÁNKOVÁ, M. 2011. Bezdomovec – styl, nebo úděl? In Sestra, 2011, roč. 21, č. 6, s. 52–53.

RICHTEROVÁ, B. – ORGONÍKOVÁ, L. 2008. Různé cesty pomoci. Porovnání teorie a praxe sociální práce s lidmi bez domova. Krnov : Aklub, 2008. 74 s.

SIROVÁTKA, T. – MAREŠ, P. 2008.Sociální vyloučení (excluze) a sociální začleňování (inkluze). In Sociologický časopis. 2008, roč. 44, č. 2, s. 271–294.

ŠTĚCHOVÁ, M. et al. 2008. Bezdomovectví a bezdomovci z pohledu kriminologie. Praha : Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2008. 111 s.

ŠUPKOVÁ, D. et al. 2007. Zdravotní péče o bezdomovce v ČR. Praha : Grada Publishing, a.s., 2007. 62 s.

VÁGNEROVÁ, M. 2004. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha : Portál, 2004. 865 s.

Zákon č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách.

ŽIŽLAVSKÝ, M. 2011. Problematika osob bez přístřeší. In Britské listy [online], 2011. [ cit. 2012 -03-21]. Dostupné na internetě: http://www.blisty.cz/art/61622.html.

Kontakt

PhDr. Marie Macková, PhD., RSW
Katedra ošetřovatelství LF MU
Kamenice 3
625 00 Brno
Česká republika
e-mail: mackova@med.muni.cz

Prijaté: 17. 2. 2012
Akceptované: 16. 4. 2012